A je to venku

Už dlouho nosím v hlavě projekt "žena s příběhem". Mluvím o tom, připravuji na to moje kamarádky, píšu si poznámky k tématům. Víte, proč to všude rozhlašuji? Abych nemohla couvnout a musela to udělat, protože mě to hrozně láká. Jsem zvědavá na odezvu, těším se na to, že budu moci sdílet svoje pocity, radosti, starosti, obavy, nápady a nevím co ještě se ženami, které to bude bavit. Jsem přesvědčená o tom, že prostě žena po padesátce řeší jiné a jinak ... než mladé holky, jestli mi rozumíte?

Mám třicetileté dcery a vidím to, baví mě je sledovat, dokonce mě to nesmírně obohacuje a troufám si říci, že vlastně i díky nim tohle dělám, mlaďoši mě pořád motivují a posunují a hlavně mě hodně baví jejich názory, to jak si musí a potřebují všechno zkusit, byť už člověk na něco kouká skepticky, ale nechci jim brát iluze a chuť, někdy je to těžké, nezasahovat, raději se kousnu do rtu, abych se probrala a nedávala "nevyžádané rady" / a je tu další téma - nevyžádané rady/

Co ale chci říct, proč jsem se rozhoupala jít s kůží na trh a začít psát tento blog? Chtěla bych sdílet témata, která chápeme my 50+, oblečení co nás baví, třeba i to jak dobře vypadat, jak o sebe pečovat, nestrkat se na konec "potravinového řetězce"/ myslím tím rodinu/,řešit naše staré rodiče a do toho vecpat vnoučata a tedy kde brát čas na sebe??? No je toho moc co bych vám tady chtěla říct, možná i o sobě, mám za sebou dost náročných deset let a taky nemám ráda desítkový roky, ale o tom až někdy jindy.

Řekla jsem si, že je nejlepší čas teď, kdy se děje něco divného, zvláštního, nevíme si s tím třeba rady, máme splín a třeba i strach, tak právě teď je ten nejlepší čas plánovat, těšit se, podporovat se a pomáhat si. Budu moc šťastná, kdybych třeba jednomu člověku pomohla z blbé nálady a pomohla mu najít cestu. Moje motto totiž je " nestav zdi a hledej cesty"